Nepoškvrněné pouto povstává z ruin času

Jejich pohledy se konečně setkaly, prorážející mlhu prostoru a břemena utvořená lety odloučení. V té klidné chvíli na ničem jiném nezáleželo—jen na nich, a na všem, čím kdy byli.

V tom pohledu hořela teplota zrozená ze sdílené krve, z vazeb, které žádný meč nemohl přerušit, a přesto i bolestná prázdnota století poznamenaných tichem a vzdáleností.

Okolo nich světlo kolabovalo—mizící nitě splétající se z lítosti a nejistoty. Možná konec… nebo jiskra něčeho, co bylo dávno po termínu. Protože ve skutečnosti, šlo vždy jen o ně.